Odhoďme ty fejky ženy!

Naposledy jsem upozorňovala pány na úlet v podobě ponožek a sandálů (pohromadě), což rozvířilo bouřlivou diskuzi proč ne, proč ano, či co mi je do toho. Sorry chlapi, ale fakt ne. Nutno ovšem podotknout, dámy se umí také pěkně rozšoupnout.

Standarty typu tureckých kalhot, které nesluší žádné z nás, nechám na pokoji. Rozhodně nic nemám proti „free“ stylům, kdy slečny kombinují nekombinovatelné kusy šatníku – pokud to dohromady má grády. Co ale nepřekousnu, jsou takzvané fejky.

Čekám na tramvaj v Praze a otočím se na skupinku žen za mnou. Jedna z nich měla vedle sebe dítka a zrovna jim něco vymlouvala. Na co se, ale upnuly mé oči, byla její kabelka s typickým monogramem toho pána LV. Jsem si, ale rozhodně jistá, že ten s tou věcí na jejím rameni neměl společného naprosto nic. To, že kabelka pochází z nějakého asijského velkodoupěte, kde už i malé dítě udrží v ruce jehlu a nit bylo celkem jasné. A pokud by člověk na první rozdíl nepoznal  tu slátaninu, musí mu dojít, že žena, která utratí průměrný měsíční plat za kabelku, si k ní nevezme šedé pohorky. A k nim něco co mi připomínalo hororové kamaše z dětství.

Pokud nemám na originální výrobek toho pána LV či jiného luxusního díla peníze, tak bych se měla smířit s tím, že budu „pouhá žena s kabelkou dostupnou zbytku světa“. Protože, ať Vám ten fejk připadá sebelepší, VŽDYCKY se pozná, že je to fejk.

Já si taky umím představit, jak jdu hrdá po ulici s tak drahou kabelkou, ale jelikož na ni prachy nemám, zůstávám u představ.

Když už Vám nevadí, že se chlubíte cizím peřím, mělo by vám být aspoň líto těch, co to dílo stvořili. Rozhodně to nejsou italské švadlenky s bezva výbavou, kávičkou na stole a krásnou výplatní páskou.

Horší než kabelka koupená na ulici, většinou někde v arabských zemích, za pár korun je snad už jen igelitová taška. Z toho co vidím, na českých ulicích, vede u žen a mužů jednoznačně supermarket BILLA.

Třeba to není zas až takové terno.

Shrneme si to – jsem v Praze měsíc a půl, takže ještě žádná dlouhá aklimatizace. Nicméně už teď vím, že to zas až tak růžové a dokonalé zřejmě nebude. Chodí se tu stejně do práce jako jinde, vstává se tu stejně brzy, je tu stejná zima, lidi tu umí být stejně nepříjemní a opojení z kultury a prostředí je taky někdy spíše na škodu.

 

Ne že bych byla zklamaná, to ne. Jen představy typu: po práci se projdu uličkami Prahy, dopíšu knížku, projdu si tisíckrát všechny památky, byly pravda trošku scestné.

Ráno se znechuceně vyhrabu z postele, co nejvíc tiše, abych nevzbudila spolubydlící, nachystám se a mířím do metra (o eskalátorech jste možná už četli – netřeba více tyto stroje rozebírat). Teď v předvolebním období tam čekali najatí studenti, kteří rozdávali letáky s fotkami můžu či žen s typicky politickým úsměvem. Když máte tyto letáky v kabelce 30x, nemáte chuť k těm volbám vůbec jít. Na další štaci vás čeká člověk nabízející časopis, jehož výtěžek jde na charitu či co. Párkrát si ho koupíte a stačí. Jim ne, propalují Vás pohledem, pokud jen procházíte. V metru se na vás tlačí všichni prácechtiví lidé (ti neprácechtivá často taky), naráží do sebe a nedej bože, když jde někdo v tom kolosu pomaleji nebo zastaví úplně – je ušlapán.

Když máte všechno tohle za sebou, zvládnete práci a těšíte se domů – čeká Vás tato krutá realita ještě jednou a opakovaně. Každý den, každý týden.

Po práci jsem si představovala, jak se budu procházet oněmi pražskými uličkami, sednu si do Slávie a budu psát, za přítomnosti Wericha a Čapka, knihu nebo se kulturně vzdělávat. Omyl. Už více než měsíc se snažím dát dohromady svůj pokoj a byt, nemám náladu se zase mezi někým tlačit a jet ještě navíc MHD do Slávie – možná později.

Víkendy s představou návštěv pražských památek se také ještě nekonaly. Díky pražským barům, klubům a dobré atmosféře v bytě mám ráno chuť si tak akorát pražsky přispat.
Příště už si nic představovat nebudu a prostě vezmu, co přijde. I když doufám, že ono opojení po náročném začátku se ještě vrátí. Beztak za to může ten stres ze stěhování.

Ponožky v sandálech? Pořád ještě pánové?

Před nějakou dobou se u nás ve vsi konala pouť. Vyfasovala jsem dva své synovečky s představou, že pokud mi neodletí na labuti, nic hrůzného se nestane. A pak jsem ho uviděla. Muže okolo třicítky postávajícího u řetízkáče, v bílém tričku, krátkých khaki kapsáčích a v sandálech - S PONOŽKAMI!

 

Když pominu pomyslné módní peklo svátečního dne, zamýšlím se nad tím, kolikrát člověk musí něco slyšet, než to vezme na vědomí. Myslela jsem, že když se to omílá ve všech nejen módních rubrikách, v létě se to člověk dočte ve všech časopisech, poslouchá ve všech pořadech, že se prostě nemůže stát, aby si někdo ty slavné sandály s ponožkami nazul. A ono jo. V neděli mezi cukrovou vatou a balónkami tam stály a já z nich nemohla spustit oči.

Nejde mi ani o pohoršení nad tím, že se mladý člověk neumí slušně obléknout, ale spíše nad ignorováním snad nejznámější dress code rady. Tím nechci říct, že se čeští muži neumějí hezky obléknout, znám spousty vkusně oblečených pánů. Možná se mně i líbí tato malá revoluce. Jenomže bohužel asi jen mně, nešlo si nevšimnout, že si oněch ponožek, všimlo více lidí.

Když jsem prošla okolo dotyčného pána, v každé své ruce ručku jednoho z mně svěřených pouťových maniaků, řekla jsem jim: „ Kluci, až budete velcí, nenoste v sandálkách ponožky. Lidi si toho opravdu všímají.“ Oni hned na to odvětili: „ A proč teto?" Na to existuje jen jediná odpověď: „ Protože, se to prostě nenosí.“ Pětiletý na to: „ No a až budu mít puchýřek z toho, že nemám ponožky, to se nosí?“

Tak to jsi mě dostal, chlapče. A všechny ty módní guru taky. Protože, kdybych se řídila dle tvých rad, neměla bych odřené nohy ze svých krásných nových lodiček, ke kterým by byla módní sebevražda vzít si punčochy.

Trošku odlehčení od kauzy pana Ratha, který se objevuje všude kolem mně, toho jsem v ponožkách a sandálech ještě neviděla.

Dobrý den, neproběhl tudy velký černý pes?

Přiznávám, většina mladých žen a slečen si koupí malého roztomilého jorkšírka, co toho moc nesní a neočekávají se od něho nějaké větší akce. Já ne. Já jsem si musela koupit Bernského salašnického psa a jeho jméno je Woody.

        

Když jsem si ho dovezla domů, byla to taková malá roztomilá kulička. Sám neušel ani metr a všeho se bál. Nakoupila jsem hračky, misky na jídlo a granule z obchoďáku.

Chyba číslo 1! Štěně potřebuje kvalitní krmivo a barevné kuličky za dvě stovky, to dle veterinářů a chovatelů nejsou. Šla jsem tedy do kvalifikované prodejny, poptat se na ono kvalitní krmivo, dostala jsem ho. Tedy dostala – stálo mě přibližně 1500 korun českých. No nevadí, řekla jsem si. Pro mého nového přítele vše. Naložila jsem ten obrovský pytel s představou, že mu to musí vydržet nejméně rok a dovezla jsem ho domů. Kamarádíček očuchal misku, moc se netvářil a pustil se do toho. Další den se tak nějak …dostal prostě průjem. Vystrašená jsem jela za veterinářem a náš malý chudáček je na ony extra granule asi alergický a dal mi jiné. Tedy dal – zaplatila jsem za ně tentokrát 2000 korun českých. Nijak zvlášť je neocenil. Uložila jsem ho do pelíšku v kotelně (aby mu nebyla zima a šla jsem spát).

Chyba číslo 2! Štěně první noc v klidu neusne. Ani druhou, třetí, čtvrtou. Sousedi hulákali, rodiče hulákali, protože pejsek vydával nepopsatelné zvuky trhající uši. Tak jsem v županu usnula u něj. Měla jsem týden dovolenou, trávila s ním celé dny, a jak jsem po té delší době jela do práce, už po minutě se mi po něm stýskalo. Těšila jsem se, až ho zase doma uvidím.

Chyba číslo 3! Pes na Vás doma pokaždé nečeká. Rozhodl se, že okolí pozná po svém. Našla jsem ho až v sousední vesnici. Nevím, od čeho to byl, ale vábně zrovna nevoněl.

Ten pytel granulí nevydrží ani měsíc, zahrádka už delší dobu neexistuje, vše co bylo zasazeno, bylo s úspěchem vyhrabáno, na dvorku se válí roztrhané noviny, odpadky a psí hračky. Můžete mít sebehezčí šaty, mít vymyšlené sebelepší triky, tvářit se sebevýhružně, ale pomsta za odjezd od pana Velitele se nikdy nevyplatí – všude na šatech jsou otisky medvěda.

Asi nejhorší situace je s jeho utíkáním – má kotec, přeskočí, navýšili jsme kotec o půl metru, přeskočí, další půl metr, přeleze, další půl metr podleze. Přeleze, proleze, podleze, přeskočí. Cokoliv, hlavně, aby se z toho vězení dostal. Můžete s ním strávit denně hodinové procházky, ale stejně se doma neudrží.


V současnosti je mu rok a půl, váží už 40 kilogramů a podobá se medvědovi.
A pro mě je prostě úžasný. Když si domyslíte či pozapomenete na ty všechny nepříjemnosti, zůstane Vám onen nejlepší přítel člověka. Nedala bych ho za nic.

Zrovna volali sousedi, že ho viděli proběhnout před oknem. Beru vodítko a jdu ho hledat – troška sportu na večer přece neuškodí.

Někdy se tak trochu bojím zvířatek.

Vyrůstám na vesnici, máme slepice, králíky, jednoho býčka, husy a někdy krůty a prase. Ale to vše jde, tak nějak kolem mě.

Nenazouvám si gumáky, nepoklízím, nesbírám vejce a už vůbec se neúčastním vražedných rituálů. Ne, že by mi jich bylo tak líto či byla děsná fiflena, ale tady tito domácí tvorové mě nenávidí celý svůj život a před smrtí by mohli dostat odvahu se mstít.

Když jsem měla asi tak pět let, šla jsem si to pěkně po dvorku, sedmikrásku v ruce a v tom jsem viděla, jak se dívá z hluboka do mých dětských zelených očí a promýšlí strategii útoku. Naše husa Blažena. Jak už se k ní blížily její věrné, nebezpečné kámošky rozběhla se přímo pro mou sedmikrásku. Já jsem utíkajíc dělala kolečka kolem zahrady a ony všechny za mnou - bylo to kdo s koho. Já plakala, ony vřískaly, no byly jsme docela pěkný orchestr. Už by mě byla moje drahá maminka vysvobodila, když jsi mě vzala do náruče, ale husy vědouc, že jsou v přesile, se nebály ani jejich živitelky a začaly nás honit obě dvě. Husa není zrovna sympatický a klidný tvor.

Ještě, že přiběhl, po našem značném maratonu, ochránce rodu a svou střelbou ze vzduchovky revolucionářské husy nahnal zpět do jejich dvorečku. Byly jsme zachráněny. A tu hlavní odborářskou šéfku týmu Blážu si dali k nedělnímu obědu.

Bohužel to není vše, co jsem zažila. Při četbě na Základní škole o farmářích jsem se rozhodla, že těmto nebezpečným tvorům dám ještě šanci a šla si pohladit krásné půlroční telátko. Koplo mě a byla jsem bez předních zubů. Nejvíc se, ale bojím slepic, pokaždé když si jdu pro vejce, seběhnou se kolem mně a zdají se být pěkně uraženy, že jim beru jejich skorodítě. Tak jsem si koupila před rokem psa, ten mě před nimi a hlavní vedoucím tábora (kohoutem) vždy zachrání.

Pamatujte – domácí zvířata nejsou Vaši přátelé!

Můj drahý tatínek při koupi posledního skotu říkal, že už s volnočasovým farmařením končí, chce mít (já) na stará kolena přece klid. To bylo před půl rokem, už má objednané ovce a berana. Příští měsíc je tu máme. Už se těch rohů nemůžu dočkat.