Standarty typu tureckých kalhot, které nesluší žádné z nás, nechám na pokoji. Rozhodně nic nemám proti „free“ stylům, kdy slečny kombinují nekombinovatelné kusy šatníku – pokud to dohromady má grády. Co ale nepřekousnu, jsou takzvané fejky.
Čekám na tramvaj v Praze a otočím se na skupinku žen za mnou. Jedna z nich měla vedle sebe dítka a zrovna jim něco vymlouvala. Na co se, ale upnuly mé oči, byla její kabelka s typickým monogramem toho pána LV. Jsem si, ale rozhodně jistá, že ten s tou věcí na jejím rameni neměl společného naprosto nic. To, že kabelka pochází z nějakého asijského velkodoupěte, kde už i malé dítě udrží v ruce jehlu a nit bylo celkem jasné. A pokud by člověk na první rozdíl nepoznal  tu slátaninu, musí mu dojít, že žena, která utratí průměrný měsíční plat za kabelku, si k ní nevezme šedé pohorky. A k nim něco co mi připomínalo hororové kamaše z dětství.
Pokud nemám na originální výrobek toho pána LV či jiného luxusního díla peníze, tak bych se měla smířit s tím, že budu „pouhá žena s kabelkou dostupnou zbytku světa“. Protože, ať Vám ten fejk připadá sebelepší, VŽDYCKY se pozná, že je to fejk.
Já si taky umím představit, jak jdu hrdá po ulici s tak drahou kabelkou, ale jelikož na ni prachy nemám, zůstávám u představ.
Když už Vám nevadí, že se chlubíte cizím peřím, mělo by vám být aspoň líto těch, co to dílo stvořili. Rozhodně to nejsou italské švadlenky s bezva výbavou, kávičkou na stole a krásnou výplatní páskou.
Horší než kabelka koupená na ulici, většinou někde v arabských zemích, za pár korun je snad už jen igelitová taška. Z toho co vidím, na českých ulicích, vede u žen a mužů jednoznačně supermarket BILLA.