Když jsem měla asi tak pět let, šla jsem si to pěkně po dvorku, sedmikrásku v ruce a v tom jsem viděla, jak se dívá z hluboka do mých dětských zelených očí a promýšlí strategii útoku. Naše husa Blažena. Jak už se k ní blížily její věrné, nebezpečné kámošky rozběhla se přímo pro mou sedmikrásku. Já jsem utíkajíc dělala kolečka kolem zahrady a ony všechny za mnou - bylo to kdo s koho. Já plakala, ony vřískaly, no byly jsme docela pěkný orchestr. Už by mě byla moje drahá maminka vysvobodila, když jsi mě vzala do náruče, ale husy vědouc, že jsou v přesile, se nebály ani jejich živitelky a začaly nás honit obě dvě. Husa není zrovna sympatický a klidný tvor.

Ještě, že přiběhl, po našem značném maratonu, ochránce rodu a svou střelbou ze vzduchovky revolucionářské husy nahnal zpět do jejich dvorečku. Byly jsme zachráněny. A tu hlavní odborářskou šéfku týmu Blážu si dali k nedělnímu obědu.

Bohužel to není vše, co jsem zažila. Při četbě na Základní škole o farmářích jsem se rozhodla, že těmto nebezpečným tvorům dám ještě šanci a šla si pohladit krásné půlroční telátko. Koplo mě a byla jsem bez předních zubů. Nejvíc se, ale bojím slepic, pokaždé když si jdu pro vejce, seběhnou se kolem mně a zdají se být pěkně uraženy, že jim beru jejich skorodítě. Tak jsem si koupila před rokem psa, ten mě před nimi a hlavní vedoucím tábora (kohoutem) vždy zachrání.

Pamatujte – domácí zvířata nejsou Vaši přátelé!

Můj drahý tatínek při koupi posledního skotu říkal, že už s volnočasovým farmařením končí, chce mít (já) na stará kolena přece klid. To bylo před půl rokem, už má objednané ovce a berana. Příští měsíc je tu máme. Už se těch rohů nemůžu dočkat.