Shrneme si to – jsem v Praze měsíc a půl, takže ještě žádná dlouhá aklimatizace. Nicméně už teď vím, že to zas až tak růžové a dokonalé zřejmě nebude. Chodí se tu stejně do práce jako jinde, vstává se tu stejně brzy, je tu stejná zima, lidi tu umí být stejně nepříjemní a opojení z kultury a prostředí je taky někdy spíše na škodu.
Ne že bych byla zklamaná, to ne. Jen představy typu: po práci se projdu uličkami Prahy, dopíšu knížku, projdu si tisíckrát všechny památky, byly pravda trošku scestné.
Ráno se znechuceně vyhrabu z postele, co nejvíc tiše, abych nevzbudila spolubydlící, nachystám se a mířím do metra (o eskalátorech jste možná už četli – netřeba více tyto stroje rozebírat). Teď v předvolebním období tam čekali najatí studenti, kteří rozdávali letáky s fotkami můžu či žen s typicky politickým úsměvem. Když máte tyto letáky v kabelce 30x, nemáte chuť k těm volbám vůbec jít. Na další štaci vás čeká člověk nabízející časopis, jehož výtěžek jde na charitu či co. Párkrát si ho koupíte a stačí. Jim ne, propalují Vás pohledem, pokud jen procházíte. V metru se na vás tlačí všichni prácechtiví lidé (ti neprácechtivá často taky), naráží do sebe a nedej bože, když jde někdo v tom kolosu pomaleji nebo zastaví úplně – je ušlapán.
Když máte všechno tohle za sebou, zvládnete práci a těšíte se domů – čeká Vás tato krutá realita ještě jednou a opakovaně. Každý den, každý týden.
Po práci jsem si představovala, jak se budu procházet oněmi pražskými uličkami, sednu si do Slávie a budu psát, za přítomnosti Wericha a Čapka, knihu nebo se kulturně vzdělávat. Omyl. Už více než měsíc se snažím dát dohromady svůj pokoj a byt, nemám náladu se zase mezi někým tlačit a jet ještě navíc MHD do Slávie – možná později.
Víkendy s představou návštěv pražských památek se také ještě nekonaly. Díky pražským barům, klubům a dobré atmosféře v bytě mám ráno chuť si tak akorát pražsky přispat.
Příště už si nic představovat nebudu a prostě vezmu, co přijde. I když doufám, že ono opojení po náročném začátku se ještě vrátí. Beztak za to může ten stres ze stěhování.
Ráno se znechuceně vyhrabu z postele, co nejvíc tiše, abych nevzbudila spolubydlící, nachystám se a mířím do metra (o eskalátorech jste možná už četli – netřeba více tyto stroje rozebírat). Teď v předvolebním období tam čekali najatí studenti, kteří rozdávali letáky s fotkami můžu či žen s typicky politickým úsměvem. Když máte tyto letáky v kabelce 30x, nemáte chuť k těm volbám vůbec jít. Na další štaci vás čeká člověk nabízející časopis, jehož výtěžek jde na charitu či co. Párkrát si ho koupíte a stačí. Jim ne, propalují Vás pohledem, pokud jen procházíte. V metru se na vás tlačí všichni prácechtiví lidé (ti neprácechtivá často taky), naráží do sebe a nedej bože, když jde někdo v tom kolosu pomaleji nebo zastaví úplně – je ušlapán.
Když máte všechno tohle za sebou, zvládnete práci a těšíte se domů – čeká Vás tato krutá realita ještě jednou a opakovaně. Každý den, každý týden.
Po práci jsem si představovala, jak se budu procházet oněmi pražskými uličkami, sednu si do Slávie a budu psát, za přítomnosti Wericha a Čapka, knihu nebo se kulturně vzdělávat. Omyl. Už více než měsíc se snažím dát dohromady svůj pokoj a byt, nemám náladu se zase mezi někým tlačit a jet ještě navíc MHD do Slávie – možná později.
Víkendy s představou návštěv pražských památek se také ještě nekonaly. Díky pražským barům, klubům a dobré atmosféře v bytě mám ráno chuť si tak akorát pražsky přispat.
Příště už si nic představovat nebudu a prostě vezmu, co přijde. I když doufám, že ono opojení po náročném začátku se ještě vrátí. Beztak za to může ten stres ze stěhování.
Žádné komentáře:
Okomentovat